Michal Jalůvka: Temporary objects

Viktor Kopasz v projektu Temporary Objects navazuje na své dřívější experimenty s formami autorské knihy. V tomto případě se nachází daleko za obvyklým způsobem její fyzické reprezentace v prostoru a dává divákovi možnost ji číst prostřednictvím různých momentů celé instalace. Vnitřní struktura této “meta-knihy” rezonuje prostorem a zároveň představuje tekutou základnu pro vizuální materiál celé výstavy. Spíše než o klasické

umělecké médium jde o kognitivní model či mapu, jejímž prostřednictvím autor rozvíjí své úvahy o vizuálních vazbách a vztazích mezi objekty a subjektem. Je průmětnou pro odlišné

reprezentace objektů, jejichž variace se v nejrůznějších podobách objevují v prostoru galerie.

Výstava relativizuje ukotvené pojmové náležitosti a dokonce i vztahy mezi samotnými pojmy. Jaká cesta vede k rekognoskaci originálu a jeho kopie? Blíží se skica či model více

původnímu objektu nebo jeho replice? Viktor Kopasz v těchto vztazích nahrazuje principy linearity a seriality promyšlenými a často obrácenými asociacemi, ve kterých model sám

odkazuje ke své vlastní kopii. To ústí v celkovou dekonstrukci těchto pojmů a odklonění mentálních cest, které jsou mezi nimi vyšlapány. Neustálé zobrazování jednoho a téhož

předmětu tematizuje nekonečnou uměleckou snahu o vyčerpání vizuálních a jiných možností předlohy.

Objekt, který zde v kontextu obrazu vnímáme jako prototyp, je následně modelově přítomný ve všech svých kopiích a replikách. Hranice mezi obrazem a předobrazem se vytrácí – objekt zde může být kopií fotografie, která získává možnost měnit a modelovat

pozici původního objektu. Originál se stává kopií a každá kopie originálem. Důležitým odrazovým můstkem může být v tomto ohledu známá studie amerického jazykovědce

Williama Labova z roku 1973, zkoumající percepci různých tvarově příbuzných nádob. Jak tento experiment ukázal, hranice vymezující to, co pro jednoho člověka může být šálkem, a

pro druhého se již stává hrnkem, jsou pohyblivé a značně subjektivní. Stejně tak je to i s vnímáním prototypu jako výchozího objektu pro jeho další repliky. Temporary Objects

nejsou pouze cyklickou strukturou, která naznačuje, čím vším by mohl onen prototyp být, ale i v rámci jakých forem a médií se nám může vyjevit. Všechny objekty a jejich vizuální

reprezentace zde můžeme vnímat jako čistá simulakra v různých stupních virtuality. Nejsme schopni přesně určit jejich návaznost na originál, protože ten je mezi nimi nenávratně

ztracen. V prostoru přistupujeme na hru s plynutím času. Pohled nám klouže na holografickou projekci rotujících objektů. Smyčka sama implikuje odlišné vnímání časové posloupnosti a

nepodléhá jejím běžným pravidlům. V určitém bodě vstupujeme do neustále se opakujícího procesu, naše mysl se otáčí spolu s objekty a odstředivým pohybem se dotýká těch ostatních. V souladu s Levi Bryantem zde můžeme mluvit o demokracii objektů – ne ve

smyslu politickém, ale tak, že všechny objekty existují rovnocenně, byť do různých celků a asambláží nepřispívají stejnou měrou. Bryantův pohled ruší pozici subjektu – člověka – jako

centrálního referenčního bodu, ke kterému se všechny okolní objekty vztahují. A vskutku, jako kdyby vystavená díla mezi sebou interagovala zcela nezávisle na našem bytí, na základě

svého vlastního záhadného systému. Jeho pravidla se můžeme pokusit poodkrýt, ale jako pouhý další “objekt”, jenž se svým vstupem do galerie stal součástí více či méně

komplexního celku, k němu nikdy úplně nepronikneme.

V Temporary Objects můžeme sledovat i změnu vnímání jiných posloupností než je ta časová. Pojmy utvářející kauzalita je zde převrácená a narušuje to, jak naše mysl většinou

pracuje s kotvením a vázáním abstraktních pojmů a jejich předmětných ekvivalentů. Dalo by se na ni nahlížet v kontextu jednoho aspektu interakce mezi člověkem a počítačem. Podle

Lva Manoviche je pro tento vztah v současnosti typická oscilace mezi iluzivními a interaktivními sekvencemi, která nutí uživatele přepínat mezi odlišnými způsoby myšlení, mezi různými kognitivními činnostmi. A právě tento aspekt zdůrazňuje roli něčeho, čemu říkáme multitasking. Určitá rozkročenost mezi médii a jejich formami, či horizontální i vertikální přepínání mezi různými úrovněmi odkazů jsou pro Viktora Kopasze typické. Vytváření skic a inspiračních modelů někdy vede k úplnému opuštění původní představy a práci s nově vzniklým materiálem. I proto se autor rozhodl v rámci výstavy zpřístupnit pro něj důležité autorské knihy Jolany Sýkorové, Wolfganga Tillmanse, Petra Pukluse a Batii Suter. Ty se stávají pevnou součástí kognitivní mapy a rozšiřují ji o další dimenze. Video doplňují vybrané aforismy Róberta Gála.

Michal Jalůvka