Luděk Lukuvka: Absence

Viktor Kopasz = [Absence]

Někdo tu chybí. Je jich tu ale dost na to, aby zaplnili celou stěnu. Možná i celou hlavu. Obzvlášť, když fotograf Viktor Kopasz reprodukuje své figurínové hlavy na různé fotograficky neortodoxní podklady, jako jsou obyčejné papíry nebo staré formuláře. Ten někdo, kdo tu chybí, přesto zanechává sugestivní znamení. Červený pruh, černý elipsoid, případně kombinace červené, bílé a černé pásky přes prostor hlavy, kde tušíme obličej. Kopaszovy zásahy a vstupy do indiferentních figurín, někdy oblečených do běžné konfekce obchodních domů, obracejí téma vyprázdněné identity na hlavu. Černá páska přes oči by přeci měla ještě více zakrývat a rušit jakoukoliv totožnost. Skutečně, více (ne)osobní prázdnoty už snad nemůže být. Jenže Kopaszovy „portréty nikoho“ křičí o to víc. Zvláštní náboj, který dává němou, přidušenou energii těmto portrétům, je kontrast barvy na černobílých analogových snímcích v kontextu celé instalace, pokaždé jinak konfigurované v závislosti na podobě výstavního prostoru. Až brutální škrt pásky přes oči, přes celou fotografii, je zející propadlinou, která paradoxně nechává vystoupit onu ztracenou, skrytou identitu. Ta se nám nedává v odhalení, ale spíše v jakémsi mementu, které bezčasovost ztuhlých objektů razítkuje zmíněnými kontrasty a opozicemi, poukazem na stále se vkrádající život tam, kde bychom už čekali jen dutou prázdnotu.
A pak jsou tu spojnice. Výstava ukazuje současnou tvář Kopaszovy tvorby, která vykazuje překvapivý vývoj od deníkových záznamů živelné přírody k abstrahovaným, minimálním tvarům. Vzniklý vesmír kruhových těles a bodů (Deadlock, 2013) je důsledkem soustavného pozorování a fotografování okolí pražského sídliště, diametrálně jiné „přírody“, kterou je Viktor Kopasz už po delší čas obklopen. Autor, který je v kontextu současné české fotografie vnímán pro svůj mnohostranný přístup k fotografii jako tvůrce osobitých fotografických deníků kombinujících fotografie s mnohojazyčnými vpiskami (angličtina, maďarština, čeština), přichází s výstavou coby otevřenou knihou. Tu je možné číst několika způsoby, byť je instalace a výběr děl do jisté míry ovlivněn komorním prostorem galerie. Nejčitelnější je jistě příklon ke geometrizaci a abstrahování fotografického obrazu. Fotografie je začasté opuštěna a nahrazena grafickým přístupem, to vše ještě zdůrazněno potřebou vytvářet multiplikace, variace, vrstvy, které mírnými posuny mění úhel pohledu na téma. Čtení není omezeno na jednotlivou fotografii nebo tisk, výstavu můžeme vnímat jako otevřené pole sestavené z provázaných obrazů-stránek knihy, tvořící jednotlivé příběhy dané prostorovou situací a momentálním záměrem autora. Stále tu cosi povstává z chaotické, tentokrát zastřenější roviny přírodní změti, vyděluje se a tvoří nový řád, jehož pravidla jsou však natolik osobní a nevyzpytatelná, že nám neumožňují ustrnout v jediném schématu. Anihilace fotografického obrazu může vypadat i jako černočerný obdélník s takovou absencí viditelného, až se syrově konkrétní fragment protlačí zcela nečekaně jinde. Kopaszova kniha jen tak neskončí.

Luděk Lukuvka