Magdalena Deverová, Destilace fragmentů

 

Umělecký proces destilací

 

Destilace je metoda oddělování kapalných látek založená na jejich různé těkavosti. Stejně tak i Viktor Kopasz citlivě vymaňuje z vroucí hmoty skutečnosti fragmenty, aby jim propůjčil nový život a jinou funkci. V soustavě nesčetných asociací a variací rozvíjí dané fotografické téma – těkavou podstatu reality. Posedlost hledáním ideální formy i práce s principem náhody přináší v každé sérii nevyčerpatelné možnosti souvisejících grafických variant původních fotografických předloh.

 

 Multikulturnost a multimediálnost

 

Viktor Kopasz náleží mezi pozoruhodné osobnosti současné fotografie. Nazvat jej však čistokrevným fotografem by bylo neúplné tvrzení. Podobně jako svou národnostní identitou překračuje hranice tří států (Česka, Slovenska a Maďarska), stmeluje rovněž ve své tvorbě mnoho výtvarných poloh – fotografii, autorskou knihu, ruční kolorování fotografií, digitální grafiku, kresbu, koláž, práci s textem, instalaci i objekt. Kopaszův multimediální způsob výtvarného zaměření nevyvěrá primárně z racionálních úvah o současném postavení fotografie a hledání jejích nových podob, nýbrž především z přirozené citlivosti a umělecké intuice. Výsledkem jsou cykly napínavé vizuality, pro něž jsou důležité soudržnost, vzájemné souvislosti i konceptuální přesah.

 

Vrstvení myšlenek – vizuální překryvy

 

Nutkavost nacházení asociací a naléhavost zásahů do fotografického obrazu předurčuje Kopaszovu zálibu ve vrstvení a vázání jednotlivých sérií do obrazových deníků. Této disciplíně, která je pro fotografa-kolážistu jedním z nejosobnějších výtvarných výstupů, se věnuje již od dospívání. Nezajímá ho však narativní úloha knihy, nýbrž možnost rozvíjení dialogu mezi jednotlivými obrazy a vytváření nových významů skrze určitý kontext. Deník je prostředkem zhmotnění poryvů myšlenek. Třebaže médium knihy umělce limituje lineární posloupností, je nenahraditelným prostředkem pro fixaci prvotního nápadu. Ten může dále rozvést i na jiných platformách, které nabízejí širší eventuality čtení. Vedle výstavy (trojrozměrné prezentace) Kopasz považuje za plnohodnotný prostředek také digitální prostor (např. webové stránky).

 

Práce s knihou – jako vhodným prostředkem otevřených interpretací – dovedla Kopasze k multimediálnímu přístupu k fotografii. Stejně jako tvůrce vrství množství myšlenek a odstřeďuje varianty výtvarného problému, klade rovněž jednotlivé tisky, text a papír v koláži a asambláži přes sebe. Někdy listy perforuje. Kombinuje tradiční řemeslné techniky (jako je analogová fotografie, kolorování anilinovými barvami a pečlivá kresba) s digitálními metodami fotografování a postprodukce. Xerox, digitální tisk na barevné či potištěné listy, defekty tisku či vysloužilé zažloutlé archy povyšuje na stejnou pozici jako ušlechtilý fotografický papír. Záměrně pracuje s náhodou a chybou stroje. Proti nekonečné záplavě digitální reprodukce bojuje vytvářením originálů z několika soutisků. Jindy tiskový produkt ovlivňuje ručně. Miluje barvu, s kterou umí přirozeně a nenuceně pracovat všemi způsoby.

 

Vizuální mapa

 

Východisko knihy dalo Kopaszovi rovněž směr k úvahám o vhodné prezentaci tvorby. Stejně jako se napříč prolínají jednotlivé deníky, přemýšlí obrazový básník o vytváření volných vazeb bez nutnosti lineárního čtení. Takovou svobodu přináší instalace v prostoru, objekt i virtuální prostředí webových stránek. Umožňují totiž prezentaci děl v podobě vizuální mapy plné vztahů a vazeb. V případě roudnické výstavy jde o prostorovou asambláž otevřené struktury. Jednotlivá díla se překrývají, protínají a tvoří nové průniky. Tento dojem podtrhuje objekt potištěného plexiskla uprostřed výstavy, který dává příležitost k proměnlivým průhledům na okolní práce. Nekonečnou síť vztahů lze číst pokaždé jinak. Ze všech stran a úhlů.

 

Bezpodmínečné kontinuální tvoření

 

Viktor Kopasz se neomezuje na vznik definitivního díla. Neklade si podmínku nutného konce a začátku uměleckého procesu. Tvoření se stává volně rozvětvenou myšlenkou, která nemá hranice trvaní ani jednu jistou formu. Je členitou cestou nových možností a směrů. „Tištěné variace jsou vrstvené do barevných tiskových asambláží, kde jednotlivé kopie obrazových samplů společně vytvářejí nezávislé jedinečné výstupy…“ Ty vznikají skoro až mimovolně v rámci plodného uměleckého procesu. Navíc často přechází z jednoho cyklu do druhého. Zdá se, že jedno téma se málokdy zcela nevyčerpá.

 

 

Dočasnost

 

Od roku 2019 se autor věnuje sériím nazvaným Temporary Object, které dále člení na Moduly I–VII (Architektura, Kruh, Objekt 2, Core, Peaks, Nature, Mineral). Těmito početnými cykly se zcela odklání od dřívějšího zájmu o člověka.

 

Modul je vnímán jako jeden ze základních nedělitelných výtvarných prvků. Než jej konceptuální umělec opustí, snaží se jej prozkoumat do sebemenšího detailu. Postihnout jej ve vší úplnosti. Úsporné nakládání s inspiračními zdroji hovoří o Kopaszově nespoutané kreativitě a poetickém vidění okolního světa. Dočasnost vnímá z pohledu relativního trvání funkce fotografovaného předmětu. Jeho zachycením a přenesením do nových souvislostí se stává, podobně jako readymade, nositelem nového účelu. Vytvořením jiného kontextu dočasně vkládáme předmětům a zobrazované skutečnosti nové významy.

 

 

Krystalická struktura versus zkapalněná realita

 

Poslední, sedmý, Modul VII (Mineral), je věnován horninám a nerostům. Podnětem k průzkumu minerálů byla pro Viktora Kopasze stáž v Banské Štiavnici – městě s bohatou hornickou minulostí. V izolovaných podmínkách nedávné pandemie se autor prakticky upnul na neživý krystal pyritu, jenž si v městě pořídil. Duhový efekt „náběhových“ barev „kočičího zlata“ fascinoval bedlivého pozorovatele natolik, že jej fotografoval několikrát. Pokaždé z jiného úhlu. V důsledku vznikla nevyčerpatelná série fotografických celků, jež citlivě doprovází geometrická kresba reagující na proměnlivé barevné odlesky předmětu. Cykly s předlohou duhového nerostu dosahují napínavosti pomocí silné dávky antagonismu. Pevná podstata krystalické struktury je totiž plně v rozporu s jejím zkapalněným stínem. Skutečný objekt zachycený realisticky fotoaparátem naopak přechází v abstraktní barevnou kresbu atd. Počáteční prvek náhody rozmazaných tiskových barev, který se stal prvotním impulzem, převedl netradiční grafik ve své pečlivosti k filigránsky provedené kresbě. Na jedné straně se zde snoubí přesnost (daná umělcovou rukou i krystalickou strukturou). Na straně druhé princip náhody v podobě vnějších okolností jak při formování krystalu, tak při chybách tisku.

 

 

Siločáry a silová pole nerostů

 

Přírodní dlouhověký proces krystalizace tvůrce proměňuje v organizovaný shluk stékajících siločar. V dalších variantách barevnými liniemi zdůrazňuje geometrické osy kamene. Podobně si počíná při ztvárnění „letokruhů“ jeskyně a hledání analogií u tajícího ledu. Barvou rovněž podtrhuje plasticitu, hloubku i linearitu abstrahovaných čedičových sloupců Panské skály. Neživé hmotě tím dodává rytmus a dynamiku. Jindy přes černobílý obraz vznikají intuitivní a náhodné soutisky barevných ploch a polí. V pozadí tušený předobraz se podřizuje nové estetické zkušenosti. Nepředvídatelný umělecký proces je vzdálenou paralelou sil působících při vzniku nerostu.

 

 

Kruh a jednota

 

Skutečný přínos Kopaszovy tvorby spočívá ve schopnosti vyzdvihnout z banality všedního dne a běžné události prostý fragment či okamžik. Abstrahováním a vlastními výtvarnými metodami z něj činí neředěný výtvarný destilát cloumající realitou. Nutí nás pohlédnout na detaily v našem okolí a vnímat jej v jiných souvislostech. Zřetězením jednotlivých obrazů se symbolicky uzavírá kruh plný analogií, jež nás obklopují. Struktura a povrch hlíny odpovídá motýlím křídlům i zvrásněným krajinám vzdálených planet. Osamocené kameny v kontextu vesmíru působí jako vesmírná tělesa gigantických rozměrů. Tvarosloví některých hornin má svou paralelu v organických hmotách a naopak. Ve světě Viktora Kopasze vše souvisí se vším, neboť pramení z jednoho koncentrátu jsoucna.

 

Magdalena Deverová